Pondelkové rána, najmä tie školské či pracovné sú asi to najhoršie, čo môže existovať. Prečo si neskrátiť dlhú chvíľku?
Každý pondelok nájdete výber zábavných vecí čo mi došli cez mailing listy, alebo som našiel ja. Takže v týždni č. 46 odporúčam toto:
Športom k trvalej invalidite! – Toto video to len potvrdzuje 🙂
Reklama na zimné gumy – také chcem aj ja 🙂
NaPalmě – Marek Vašut – krutá nachytávka
NaPalmě – historky z cintorína 😀
A ešte vtipná príhoda na záver … (trochu dlhšie)
„Co to bylo za záblesk?“ zeptala se nervózním hlasem moje právoplatná manzelka. „Ty demente, to byl urcite radar! Radar!“
Címz ale její lamentování neskoncilo. „Panácek smrdí korunou, nemá ani na zimní gumy, ale na pokuty v eurech, to urcite dá dohromady. Uvedom si, ze nemáme uz ani cent, na hranice dojedeme nejspís na výpary a ty si klidne jedes jak kdyby pro tebe zádný predpisy neplatily. Ses nezodpovednej az to bolí! Boze, za co jsem se to provdala. Matka mela pravdu kdyz ríkala, ze s tebou se místo do ráje dostanu leda tak do prdele!“
„Co furt más lásko? Jedu padesát, svítím, nevím co to bylo. Treba jen nekdo na ulici neco fotil?“ zkousel jsem navrhnout.
„A co by jako kdo na týhle ulici fotil?“ Katerina se zavrtela na sedacce spolujezdce, potáhla z cigarety a pokracovala:
„Naseho vomlácenýho Favouse? To si delás prdel ne? Ríkám, ze si jel víc jak padesát a radar nás vyfotil.“ stála si na svém.
“ Kecy, prdy, bedary, jel jsem padesát, nejsem blbej abych riskoval nemeckou pokutu ne?“ snazil jsem se Katce oponovat.
„Casu máme dost,otocím to a projedem tuhle ulici znova padesátkou, abys videla ze nekecám“ uzavrel jsem.
Trosku me hryzalo svedomí, jel jsem opravdu padesátkou?
Vraceli jsme se z Drázdan z predvánocních nákupu, oba dva utahaní z celodenního prolejzání krámu a obchodáku a tak bych se ani nedivil, kdybych
po tý strece nemel uz takovej cit v noze. Nebo ze by únava? Vsak
uvidíme.
Zabocil jsem do první vedlejsí ulice, bravurne otocil favouse a vrátil jsem se zhruba dva kilometry, kde jsem opakoval týz manévr. Manzelka vedle me ostrízím zrakem sledovala rucicku tachometru,která se drzela za ctyricetipeti kilometrech v hodine. I já jsem se snazil jet touto rychlostí. Ale bylo to marné, najednou to blesklo a na ulici ani noha.
To byla samozrejme voda na manzelcin mlýn. Hned spustila: „A je To tady, urcite jsme v nejaký ctyricítkový zóne! Seres na znacky,cumís co kde lítá a bude z toho akorát mastná pokuta! Proboha za co me trestás?!“
Strasne jsem litoval, ze neexistuje nejaký dálkový vypínání na zenský. To by byla paráda, jen by otevrela hubu, já bych zmácknul cudlík,ona by zhasla a zapnul bych jí na chvilku az na hranicích, aby se mohla usmívat na celníky. Pak zas vypnout a zapnout az doma, aby mohla otevrít vrata na zahradu ….. Po pár vterinách scifi predstav jsme se zase vrátil nohama na zem. Vrhnul jsem na ní dost nevrazivej pohled a navrhnul jsem, ze zajedem az na zacátek Pirny a schválne jestli tam bude nejaká ctyricítka.
„Jo!“ vystekla na me. „Máme prachu na rozdávání a budem si vozit prdel po nemecku sem a tam, aby se ukázalo, ze mám pravdu. To zrovna..
To me ale dozralo tak, ze jsem se otocil skoro na míste, svýrazem sílence v ocích a rucickou tachometru na ctyricítce jsem dojel az za mesto, kde jsem se otocil a vyrazil zpet. Jel jsem jak snektricítkou. Nikde samozrejme zádná znacka, která by upravovala rychlost. I nemcouri, kterí ve své vlasti opravdu dodrzují povetsinou rychlost me problikávali a predjízdením mi dávali jasne najevo, ze se seru jak hlemýzd. Banhofstrasse. Tuhle ulici si asi budu nadosmrti pamatovat. Za nervózního blikání aut v kolone za mnou jsem jí pomalu projízdel. Blik! Zase ten blesk. Zase nás neco vyfotilo.
To
uz bylo i na mou zenu Katerinu dost, rezolutne se natocila zády ke mne a celou cestu az na hranice a posléze i domu do Decína se koukala z okénka a nepromluvila ani slovo. Její mlcenlivost trvala jeste skoro týden. Cas od casu jsme spolu sice prohodili pár frází, nutných k prezití, ale bylo na ní videt, ze vina je zcela na mé strane. Pak se vse vrátilo témer do normálu.
Den pred stedrým dnem jsem spechal domu z práce, vystresovanej tím, ze jeste nemám pro manzelku dárek pod stromecek. Mám jí rád a chtel jsem jí koupit neco hezkého. Neco co by jí me stále pripomínalo. Na príhodu z Nemecka jsem uz dávno zapomnel a tak mi otevrení postovní schránky doma doslova vyrazilo dech. Nejsem vetsinou skodolibej, ale to, co bylo v dopise na úredním papíre, s nemeckou postovní známkou a nemeckou zpátecní adresou, me rozesmálo jako nikdy pred tím. Moje nemcina stacila presne na to, abych z dopisu vycetl, ze nám byla vymerena trikrát pokuta ve výsi dvacet euro – pri prujezdu nádrazní ulicí v Pirne totiz zdejsí policejní radar trikrát zdokumentoval, ze spolujezdec nebyl pripoutanej bezpecnostním pásem! Pak uz stacilo jen vzít novou obálku, lejstro do ní vlozit, zabalit do vánocního papíru, soupnout to pod stromecek a jen cekat az zazvoní jezísek a má milá Katerina se posere ….
Do pozornosti dávam aj moju výmenu názorov s Braňom Mojsejom 🙂
Želám všetkým úspešný štart do nového týždňa!
